Z šuplíku

Na karnotu nám nejede internet. Najednou mám hromadu času na všechny úkoly a když na ně zrovna nemám náladu, projíždím obsah svého počítače, kde se za ty dva roky v Dijonu nasbírala spousta zajímavého materiálu - fotky, prezentace, zoufalé i veselé maily kamarádům...

Kde se vzal, tu se vzal, jeden dopis rodičům. Jako sekundánka v něm do detailů popisuji svou úúúúúplně první rodinku, při jeho čtení se mi znovu vybavily všechny ty zvláštní pocity na samém začátku mých dižonských studií. Byla by škoda, kdybych to zde nepublikovala.

MÁ ÚPLNĚ NEJVÍC NEJPRVNĚJNĚJŠÍ RODINKA

    Právě koukám na displej svého notebooku, přede mnou sedí patnáctiletý Valerien (alespoň to tuším, teď mi dochází, že se mi ani nepředstavil) a hraje si nějakou hru na počítači, něco na způsob WoW, řekla bych. Nacházíme se v jeho malém pokojíčku ve sklepě.

    Dneska mi škola končila ve dvanáct, přesně ve stejnou dobu mě ovšem před vraty Carnotu čekala paní Menardová. Ona a její rodina se totiž rozhodla, že se mne pro tento víkend ujmou. Po docela náročném týdnu bych možná radši zůstala doma, honila se mi ještě včera večer hlavou tato myšlenka. Můj názor se ale rozhodně změnil při rachotu příšerného, na míle hlučícího školního zvonku oznamujícího konec sobotní výuky. Ze třídy všichni vyběhli co nejrychleji, já jsem se ještě musela jít sbalit na víkend. Chudák paní Menardová čekala o pět minut déle.

    Před vraty školy jsme stály s Lidkou a mně osobně to připadalo velice zvláštní; na jedné straně široké vstupní haly stáli studenti vybaveni do rodinek, z druhé strany se na ně usmívali rodiče. S paní Menardovou se setkáváme poprvé a ani ona, ani já nevíme, jak ta druhá vypadá. Až po dalších pěti minutách po mém příchodu ke mně přistupuje pohledný mladý muž: Ca va?, poté se ujistí, jakže se to vlastně jmenuji, pročež kývá na jistou paní, velice vkusně, možná až příliš, oblečenou  a s širokým úsměvem na tváři, která si mě za pár minut odvádí pryč z Carnotu. U velkých vrat ještě stihnu zamávat na Honzu, kterému rozhodně neunikne mé nadšení, které se snad ani nedalo skrýt, ačkoliv jsem si připadala opravdu jako pejsek se svou novou paničkou, která si jej bere z útulku.

    Madame Menardová mě přivedla k autu, ve kterém již čekal Monsieur Menard a jelo se k Menardovým domů. Cesta mohla zabrat možná pět minut, ani ne, a to jen díky velice hustému provozu. Můj víkendový domov bych popsala následovně : malá chaloupka ve vilové čtvrti v centru města, opečovávaná zahrádka s venkovním posezením (takové ty krucánkové bílé židličky kolem malého kulatého stolečku, na němž se hrdě vyjímal malovaný květináč), chodníček vydlážděný velkými i malými kamínky, malovaná okna i dveře, plno zeleně, hodně barev – prostě pohádka ! Všude, kam se podíváte, se na vás smějí malované včelky, motýlci, květinky…Manželé Menardovi mi otvírají vstupní dveře, vejdu do malé předsíňky, kde se přede mnou zvedá strmé a úzké schodiště ; vyjdu nahoru, zuju si boty a opět mi někdo otvírá dveře, tentokráte syn manželů pečovatelů. Za dveřmi se rozprostírá velká místnost rozdělená do několika částí. Malá kuchyňka s kachličkami po stěnách, úžasným černým sporákem, červenou mikrovlnkou a kuchyňskou linkou s dřevěnou pracovní deskou. O kousek dál stojí masivní dřevěný stůl, kolem něj židle potažené červenými sedátky a křeslo pokryté dekami nejrůznějších barev. A kam jen oko dohlédne, stihnu zaregistrovat rohovou koženou sedačku, ze které se nejspíš celá rodina dívá po večerech na televizi. Ještě bych zapomněla na dvě prosklené skříně plné knih a pelíšek pro Nestora, jedenáct let starého boxera. Jsem nadšená a ještě nadšenější ! Valerien dostává za úkol provést mě po domě, moc toho vysvětlovat nemusí, stejně mu nerozumím, dokud ho nepoprosím o opravdu pomalé a precizní vyslovování. Překvapí mě informací o domácí knihovně, která se nachází právě nad kuchyňkou a obývákem (vedou tam schody od kožené sedačky). A kde spí ?, napadá mě. Za chvíli už mě vede tím prvním úzkým schodištěm zpátky na verandu, těžce otvírá malé dřevěné dveře a vcházíme na novou křižovatku dveří. Jsme ve sklepě, řekla bych. Tento sklep ovšem neslouží jako sklep. Říkám to jen proto, jelikož se ty místnůstky, o kterých vám chci povědět, nachází úplně dole v domečku, pod kuchyňkou a obývákem. Za prvními dveřmi spávají rodiče (velká masivní dřevěná postel s naprosto báječným povlečením a ještě přitažlivější velikostí peřiny), druhými dveřmi se vchází do šatny (ha ! jedna místnost jen pro oblečení !) a třetí dveře…tak třetí dveře budou tento víkend patřit mně. Valerien mi představuje svůj pokoj, stěny jsou obložené dřevem namořeným na modro, na posteli, větších rozměrů než ta má doma, leží opět obrovská peřina s pořádně naducaným polštářkem a v rohu na stole vidím počítač. Tomuhle klučinovi patří poměrně velká knihovna, nejrůznější sci-fi, fantasy a jiné knížky bych si jednou, až budu rozumnět, mluvit a číst francouzsky, chtěla vypůjčit. Musím zdůraznit, že podlahy jsou v celém domě dřevěné, kromě dlažby v kuchyni, a že se zde Menardovi musí cítit velice příjemně, a to díky příjemným teplým barvám všude kolem.

    Paní Menardová kouří, proto všude otevírá okna nebo dveře. Způsobuje to lehkou vlhkost v bytě, poněvadž venku lije jako z konve, ale přesto se cítím konečně trošku veseleji, po tom sletu špatných nálad na konci týdne.

    Po prohlídce domu se vrátím do kuchyně, kde paní domu škrábe (škrabku asi neznají, ona je okrajuje) brambory, a nabídnu svou pomoc. A tohle si zapamatuju : pan Menard na původně holý stůl (takový krásný bych taky nijak nezakrývala) prostírá barevný ubrus, na něj pokládá talíře, příbory a ubrousky, za chvíli zde společně nanosíme bagetu, sirup a vodu. A místností se line vůně masíčka a jakési zeleninky od sporáku. Pociťuji poněkud silnější náznak hladu.

    Cítím se provinile po tom, co se mi paní Menardová snažila pomoct rozjet internet na notebooku, pročež zapomněla, že peče brambory a ty dopadly… no trošku ztmavly, ale alespoň se na nich vytvořila křupavá vrstvička.

    A ještě se před obědem sledujeme pár minut televizi, kde běží pořad s nejvtipnějšími reklamami na světě, a společně se zasmějeme. Ale poté už ke stolu opravdu utíkám !

    Mes observations : bagetu Francouzi používají na dokonalé vyčištění talíře ; když si masíčko polijí šťávou a tu pak bagetou vysají. Na klín si pokládají ubrousky a líbí se mi, že se nikdo neopováží začít jíst dřív než hostitelka. U jídla si hodně povídají a jí pomerně dlouho. To mluvení mi s plnou pusou dělalo trošku problém, vlastně i na porozumnění Francouzovi, který zrovna žvýká objemný kus bagety, vynaložím dost energie. Dnes se servírovalo jakési masíčko, opečené na pánvičce a předtím naložené, se zeleninovou oblohou – zelené fazolky smíchané s již zmíněnými opečenými brambory. A jako dezert si vždy dávají jogurt, sýr nebo tvaroh (on je vlastně tvaroh jejich bílý sýr). Ochutnávám šlehaný jogurt s kaštanovou příchutí – slast pro mé chuťové pohárky !

    Po obídku následuje další pokus k připojení se na internet, noťásek selhává a já usedám k počítači Dominika, kde si stihnu přečíst všechny e-maily. Za pár minut se všichni scházíme v jídelně a balíme mladému školákovi učebnice do fólií (a na tohle mají Francouzi docela dobré vybavení, volně prodejné třeba v Carrefouru, až překvapivě jednuduchý a přitom geniální systém). A co teď ?, ptám se.

    Pan Menard donese dvě mapy. Jednu mi daruje, druhou pouze rozkládá na stůl. Na té první si čtu nápis DIJON, a když se ta druhá úplně roloží, padne mi do oka Praha a pak… pak se málem rozbrečím, když spatřím nápis Třinec ! Má mapu Evropy ! Následuje dlouhá debata na téma : cestování Třinec – Dijon, Dijon – Praha, cestování po Evropě vůbec a cestování po světě. A co teď ? No přece město !

    Valerien potřebuje nějaké učebnice a povinnou četbu do školy, zaparkujeme co nejblíže úplnému středu města, zaplatí se parkovné a vcházíme k Gibertovi, papírnictví, které jsem již letos navštívila nespočetněkrát. Přesto se tady ráda procházím úzkými uličkami mezi regály s knihami. Strávíme tady dobrou hodinu, dokonce mám pocit, že mi paní Menardová nabízí, ať si nějakou knihu vyberu. Bohužel jsem si tím nebyla jistá, pač se takhle vyjádřila zrovna, když mi Valerien vykládal o svých oblíbených žánrech. Škoda.

    Od Giberta zamíříme do kavárničky na čokoládu. Původně jsem měla v plánu dát si kávu, pač mne to upršené počasí začínalo uspávat, tato kavárnička se ovšem s největší pravděpodobností proslavila svou horkou čokoládou, kterou si zde všichni dávají, a proto nevybočuji z davu a paní Menardová mi objednává džbánek kokosové. Valerien si dává mandlovou, ona sama naturelle.

    A už to vypadá, že míříme k autu. Paní pečovatelka ale ještě zahlédne jeden krámek s bytovými dekoracemi, pak druhý navíc i s nábytkem a pak… pak procházíme kolem obchůdku s burgundskými delikatesami a tentokráte neodolá Valerien. ,,Mami, Barbora by měla ochutnat Dijonský perník!” a sám z toho pak těží, když mi o tomhle pain d’épice povídá paní prodavačka a na talířku mi podává ochutnávku. Beru si kousek medového, silně medového perníku (vůbec se do těsta nepřidává cukr) a pak kousek jakéhosi s osmi druhy koření. Valerien si bere rozhodně více než jeden kousek a navíc spořádá pár anýzových bonbonů – já mám v puse sladko ještě po té čokoládě. Paní Menardová se táže, který perník mi chutná víc, pak ho kupuje, k němu přidává i anýzové bonbony a po dlouhém vybírání z širokého sortimentu i nějaký ten med. A jako dárek dostane do taštičky medovou kuchařku a úsměv od sympatické prodavačky, které jsem rozumněla každé třetí slovo, což je úspěch k tomu navrch. A jedeme domů.

    Doma se na mě vrhá boxer Nestor, který se do mě prý zamiloval. A to už se dostáváme k téhle chvíli, kdy tady sedím, před minutkou jsem odložila Nintendo Wii, kterým se mě snažil Valerien zabavit. Napadá mě, že se mám teďka opravdu fajn. Ale zase jen do té doby, než vkročím v pondělí do školy.

    Zatím bych vám mohla povědět, že pan Menard má nejspíš nějaké špatné zuby, poněvadž žvatlá a znemožňuje mi to snadné porozumnění (a byl to právě on, kdo se mnou mluvil u oběda nejvíc, a je to právě on, kdo evidentně miluje bagety a má jich hodně v puse, když mluví). Paní Menardová (škoda, že neznám jejich křestní jména, takhle se pořád opakuji) vystudovala les technologies informatiques, tedy informatiku, pak nějakou dobu učila na technické fakultě tady v Dijonu matematiku a informatiku a nyní pracuje pro firmu vyrábějící čipy na kreditní karty. Tvrdí, že se nějaká pobočka továrny zřizuje i v České nebo Slovenské republice, jistá si tím není, ale ujišťuje mne, že EU stanovila jakási nová pravidla pro kreditky a tahle továrna, kde pracuje, se snaží tahle pravidla zavést do společnosti a vyrábí právě ty zmiňované čipy. Taky pořád někam jezdí, do Paříže, do Strasbourgu, tudíž si nejsem jistá, jestli je ještě někdy navštívím. Jsou mou první rodinkou a moc se mi líbí!

     Večeře. Paní Menardová opět kuchtí teplé jídlo. Máme těstoviny s jakousi masovou směsí. Muž domácnosti si navrch dává obrovskou porci smetany, syn ho kopíruje. Dospělí popíjí víno, já vodu a Valerien vodu se sirupem. Vykládáme si, ale ne moc, poněvadž je Veronique (ha, už znám její jméno) evidentně upracovaná žena, Luc zase neví, co by říkal, a já nevím, jak a co říct. Valerien neříká nic, ten se jenom cpe.

    Po vydatné mňamce se servírují opět sýry, ale navíc se musí ochutnat I nakoupené dobroty! Namáčím svou lžičku do voňavého dijonského medu – příliš fort, silný. Nato se zakousnu do úžasně vláčného perníku.

    Znáš nějakou hru? Nechceš si něco zahrát? Omluvně se usměji a odvětím, že jsem moc unavená a že si jdu lehnout. A tak přes sebe házím obrovskou peřinu okolo desáté hodiny večerní.

    Ráno vstávám brzo. Už v sedm se má víčka otvírají, zbytek domu evidentně spí. Co bych tak mohla dělat? Cestou na záchod bych všechny vzbudila, v tom zahlédnu v rohu pokoje telefon! A za chvilku už volám domů. Cítím se trošku provinile, že telefonuji bez dovolení, ale předchozí večer mi Menardovi telefon pořád nabízeli, dokonce mne nabádali k telefonování všem kamarádům, poněvadž je spojení do ČR nic nestojí. Báječné. S mamčou si dlouho povídáme a já slíbím, že před odjezdem na internát ještě jednou z téhle rodinky zavolám.

    Konečně slyším z vedlejšího pokoje nějaké zvuky, vstanu vyzbrojená ručníčkem a zubním kartáčkem a už pádím o patro výš. U okna v kuchyni sedí Luc a kouří. Pozdravím, on se usměje a zavírám se na dobrou čtvrthodinku do koupelny. Cestou zpátky do pokoje si všímám Veronique, která si ohřívá mléko. Vůbec nesnídají, já si později stydlivě beru cerálie s mlékem. Trošku mi vadí ta otevřená okna kvůli cigaretovému kouři, mám, světe div se, modré rty, ztuhlé ruce a prsty na nohou téměř necítím. Valerien mě později uvítá slovy Neprší!.

    Dopoledne se různě pohybujeme doma, dělám si úkoly do matematiky, hraju si s Nestorem a půjčuji si svetry paní Menardové.

    Nedělní obídek krásně voní, ochutnávám tradiční burgundské jídlo – vepřové a hovězí maso z tlakáče se zeleninou, taky z tlakáče, takže je krásně měkoučká. Zeleninky si tedy ještě přidávám, což Luca evidentně těší. Talíř po francouzsku vymažu bagetou a totálně plná pozoruju Nestora, jak mu z pravého koutku tlamy ukapává slina. A pak se stane něco neuvěřitelného, ty když si ukusuji kousek z čersvého čokoládového koláče. Ach, bože. Ocitám se v sedmém nebi! Hned dostávám recept a čtyři další.

    Chvilku odpočíváme a za hodinku mi Veronique nabízí výlet na bleší trh. No jasně že souhlasím! Vzdalujeme se asi deset minut od centra města. Na zdejším marché aux puces najdete snad úplně vše. Po hodině procházení se, kdy spatřím plno nádherných starožitností, mi Menardovi kupují mé první opravdové francouzské knihy, po jednom euru, Julesa Verna a Perreva. Hned odpoledne si k Julesovi sedám se slovníkem, pojídajíc haribo lékořicové šneky.

     Před nedělní procházkou s Nestorem ještě stíhám sníst mísu (jistěže ne celou) ovoce. Kráčíme směrem k univerzitnímu komplexu. Paní Menardová si vzala kleště na květiny a pan Menard sáček. Po chvíli pochopím. Mezi budovami – sály university a kolejemi – se vyjímají mladé ořešáky a my se vrhneme do sbírání jejich plodů. Ach, říkám si, jak ráda bych se na to teďka vrhla doma! Je zvláštní, jaké věci vám začnou chybět. Zrovna jsem se zastavila u jednoho oříšku, když přede mě boxer hodí bobek. Oříšek ponechám na svém místě.

    Večer, spokojeni, příjemně unaveni, nám sousedka donáší zvláštní a specielní pánev na palačinky. Stolní gril s vyraženými kolečky, do kterých nalijete těsto, zapojíme a usedáme ke stolu. Každý dostaneme dlátko, kterým později otáčíme každý svou palačinku. Nemohu si pomoct, ale tenhle vynález se mi opravdu líbí! Už nehrozí žádné zapadnutí palačinky mezi sporák a kuchyňskou linku! Tento vynález od Tescomy se nazývá Party Crepes!. Až budu velká, pořídím si ho. Ochutnávám asi šest druhů marmelád a zavařenin, až zjistím, že mám na tohle všecko malý žaludek, a odkládám příbor.

    Po večeři mi Veronique podává papírový pytlík s báječným čokoládovým koláčem, perníkovým chlebíkem a dijonskými bonbonky! Já nechci na internát, nechte si mě!

    V pytlíku ještě objevuji číslo na Veronique, abych se mohla domluvit na případné další návštěvě, kdybych chtěla třeba jen zavolat domů. Proč jsou na mě tak úžasně hodní?

    Prostě a jednoduše, tenhle víkend byl báječný. Menardovi jsou velice přátelští, jen mě mrzí, že nám moc nevycházelo počasí a tak nevěděli, co se mnou. Tak třeba příště.

Bzzz