V lednu za pec si sednu

Jak svět přišel o angličtinářky...

Po karnotu se potuluje jen pár dobrých profesorů angličtiny. Ti, jejichž přízvuk se nedá definovat a člověk by snad přemýšlel o jakési frangličtině, jejichž metody bývají často zmatené, jejichž požadavky přesahují schopnosti středoškolského studenta, tito angličtináři jsou zkrátka méně oblíbení. A tak se nemůžeme divit té ukrutné radosti, která nás zaplaví, když zrovna taková Madam Martán (jedna z méně oblíbených, nebo rovnou jedna z nejvíce neoblíbených profesorek) chybí... Její absence měla podle původního plánu trvat měsíc. To se k ní ale ještě přidala Madam Renó a obě chyběly poněkud delší dobu. Po vánocích pak nepřišla ani Madam Boaván. Co mají tyto profesorky společného? Ani jedna nepřesahuje výšky metr padesát pět (i já skláním hlavu... :) ), vyučují angličtinu, vyučují ji na Carnotu a jsou nemocné. První dvě trpí depresemi, ta třetí je prostě... nemocná.

... a život na karnotu utíká přespříliš rychle...

    Peťa z terminálu se v jednom z posledních článků na svém blogu zmínila o tom, že ji na karnotu čeká poslední půlrok. A přitom to není tak dávno, co jsem hltala její čerstvé zápisky ze sekundy a sama se pomalu připravovala na dijonský svět. Stejně tak není dávno tomu, co jsem se na těchto stránkách jedním, dvěma slovy poprvé zmínila o karnotu. A už se pomalu přehoupávám do druhé půlky studia ve Francii. Tedy... pokud ve studiu ve Francii nechci pokračovat. Poslední dobou jsem nucena nad touto otázkou přemýšlet; nátlak profesorů a nejrůznějších francouzských vzdělávacích organizací začíná být nesnesitelný, máme přemýšlet a co nejdříve se rozhodnout, pokud možno hned; je to velmi důležitý krok, musíme si všechno perfektně promyslet, abychom našeho důležitého kroku nelitovali a náhodou.. nešlápli vedle. Mí spolužáci v tom mají jasno: „Medicína! Nemám rád chemii ani biologii, ale budu společností váženou osobou a vydělám spoustu peněz!“ . Pro mě takové rozhodování není ani trochu jednoduché a navíc... zbývá mi ještě rok, ne? Tak ať mě, prosím, francouzi tolik nestresují.

...a školní jídelna vyžaduje modernizaci...

   Le Siècle, náš slavný self, kde se stravujeme třikrát denně, musí podstoupit mnohé opravy, tedy konkrétně jeho kuchyně. Jídlo se tedy nepřipraví na místě, ale bude se muset dovážet z jakési centrální dijonské kuchyně.

   Snídaně tedy zůstanou v normálu – bagety se dovážely vždycky a věřím, že ani snídaňové cereálie vlastnoručně nepřipravovali ažáni (agents, karnotský personál pro všechno). Na džemy, nutelly, máslo, kakao, kiwi a pomeranče se tedy ráno co ráno ještě stále můžeme těšit.

   Obědy se musí objednávat den předem. Je k tomu uzpůsobeno speciální zařízení, kterým můžeme projet kartou od devíti hodin do tří odpoledne.  Obědy se budou dovážet z externí kuchyně, přicházíme tedy o možnost výběru mezi předkrmy, dezerty a hlavními jídly.

   Stejně tak i večere se objednávají den předem, při snídani – zařízení je umístěno v selfu, tedy jinde než přístroj rezervující obědy. Večeře se nedováží, budeme na ně docházet do jiného lycea, všichni společně a se surveillanty.

   Celý tento systém se rozjede až po únorových prázdninách. Abychom se ovšem pořádně natrénovali a neměli v tom později zmatek, jídla si musíme rezervovat už teď. A když si jídlo zapomenu rezervovat? Musím počkat, až svou kartou projedou všichni ti, co mají jídlo objednané; teprve pak mi dají to, co zbyde. Nebo to, co najdou.

... a už se zase cvičí na spektákl.

    A konečně, začínáme dávat dohromady spektákl. Letos ho vzali do rukou terminálové Paga s Doudim a Bára z premiéru. Scénky se kupí a po večerech se nacvičují doprovodné písničky. Vypadá to nadějně!

Posílám tisíce pozdravů a přežijte zimu!

Bzzz