Uvidíme?

Mám za sebou první dny na Carnotu a nevím, kde začít.

  Začněme od začátku. Odjíždělo se v pondělí 1.9. z Prahy, mé dva kufry a obří cestovní tašku, které praskaly ve švech, pokud zrovna nevybuchoval zip, do autobusu nanosil taťulda; housle, batoh a igelitku jsem si dovnitř na sedadlo donesla sama. Mé pocity nedokážu popsat. Byla jsem nadšená a zároveň trošku nesvá z toho, že odjíždím.
  Cestou se mi dokonce podařilo usnout. Ale krkolomnému spánku v krkolomné poloze mého zalomeného krku předcházelo úžasné povídání si s dalšími českými carnoťáky. Pořád se to u mě mihalo rúznými osobami, které se neustále měnily (dovolím si to shrnout – nekonečné, ale ochotné!m odpovídání na většinou stejné otázky). Připadalo mi to ohromně živé, všechno šíleně rychlé a pořád mi nějak nedocházelo, kam to vlastně jedu.
  U školy nás čekalo přivítání pár osob z Carnotu, přišel i samotný pan ředitel. Nerozumněla jsem jim skoro nic z toho, co na mě promluvili. Následovalo vynášení všech zavazadel, což zabralo dobrou půlhodinu, a naše svaly se určitě tisíckrát zvětšily. Z fotek jsem si ubytování představovala podstatně jinak, rozhodně jsem ale příjemně překvapená. Po menších úpravách – vylepování obrázků – se v našem pokojíčku cítím jako doma.
  Z vybalování nás vyrušil oběd. Výborný oběd – jakási dušená zelenina a ryba. Boží ryba. Zkušení carnoťáci nás ovšem ihned vyvedli z omylu, když podotkli, že tato bááááječná jídla se opakují i několikrát za týden. Počáteční nadšení z la cantine tedy zmizelo, ale pouze do večeře, kdy se podávala pizza větší než talíř a to, podotýkám, pro jednu osobu. U každého chodu se servíruje i ovoce a zelenina, což mně, frutariánce, absolutně vyhovuje. U snídaně si dokonce můžeme vzít libovolné, ale přijatelné, množství ovoce.
  Ve dvě hodiny odpoledne se konalo oficiální uvítání všech studentů na Carnot, kdy nás také rozřadili do jednotlivých tříd. Nás, českých sekundánů, zde přijelo šest, tříd seconde se otevíralo snad jedenáct a všichni mí vrstevníci jsou ve třídách sami jediní Češi. S výjimkou mě a Marka, jediní z všeobecného gymnázia, jsme dva češi spolu v jedné třídě. Výhoda i nevýhoda, s francouzštinou jsem na tom z českých sekund nejhůř, takže prozačátek rozhodně plus, že nejsem sama ve třídě. Francouzští spolužáci nejevili známky komunikativnosti, dokonce se i pár individuí tvářilo poněkud odměřeně, pokud se zrovna nějak tvářili a naskytla se možnost pohlédnout jim do tváře.

  Další den se ještě nevyučovalo. Došla jsem si pro učebnice a navázala první kontakty s Francouzi ze třídy. Začali se tvářit přátelštěji. Odpoledne se podnik velký nájezd na Carrefour, kvůli potřebné la fourniture scolaire (školní vybavení). Věci do školy tady chodím nakupovat každý den, co profesor, to jiné požadavky. Už to radši kupuju na kartu, abych mi zůstala alespoň nějaká jistota v hotovosti.
  První dny školy jsou vždy snesitelné. Pokud ovšem neprojdete prestižním výběrovým řízením a nepošlou vás vzdělávat se někam, kde musíte svou vlast reprezentovat. Nikomu a ničemu nerozumím. Došlo mi, že všechny blogy o Carnotu, které jsem četla, psali studenté, kteří v ČR studovali na bilingvních gymnáziích. Tvrdili, že první rok vůbec není těžký, že si jeden rok jakoby zopáknem. Oni možná, já ani náhodou.

  Uvidíme?