Určitě ne poslední

Dneska. Už mám za sebou poslední třídní předehrávky v hudebce. Hurá?

Těžko pospat vlastní dojmy, za poslední tři roky se mi dostalo největšího postlesku v mé předehrávkové kariéře. Hrálo se mi dobře, to nemohu říci. Padající pavouk a nenatažený smyčec, který se s kalafunou nějaký ten pátek nepotkal, nepatří mezi ty nejpříznivější podmínky. Obzvlášť kutálí-li se vám po tvářích, a posléze i po houslích, slzy jak hrachy a pořád popotahujete. Možná bych své emoce udržela na uzdě, to by tam ale nesměla být ta nejsuprovější pančtelka hry na housle, jíž se také zablýštilo očko…Achjo.

Jako nejstarší hráčku, spíše nejdéle hrající houslistku mne Pančtelka zařadila na konec programu. Bývá zvykem, že celý koncert začíná nějakým ensemblem a následně se jede od těch nejmladších po starší. Hodinu a půl jsem si tam tak seděla, pořádně vmáčknutá do židle, pozorně poslouchajíc mladší spolužáky. Někteří předvedli díla, která znám z mých předchozích hudebkových let. Vzpomínala jsem na všechny minulé předehrávky a různá jiná vystoupení; všechny etudy, které k mému srdíčku nikdy nepřirostly; postupové zkoušky, soutěže a souborové hry, které se ne vždy vydařily… a na páteční odpolední lekce, kdy jsem v těchto teplých dnech hrávala u otevřeného okna , pod nosem krůpěje potu, s občasným doprovodem klavíru…Na to, jak jsme s Natanem zvrzali poslední krajské kolo soutěže, jak se nám podařila jiná vystoupení a jaké to bylo vídat se i čtyřikrát za týden. Na to, jak se mi nikdy nechtělo do houslí chodit, kolikrát jsem už chtěla od svých pěti let přestat. Taky se mi vynořily vzpomínky na ty úplně nejmenší housličky, šestnáctinky, které pamatovaly mé naprosté začátky. Ano, tyto housličky byly mými začátky značně poznamenány, už jen proto, že na nich zůstaly cestičky vybroušené slzami malé Berušky, která se učila prstoklad a pořád se jí to nezdálo dostatečně čisté!

Když se pak na scéně objevuje cimbálovka, jinak na housle pohlížím, objevuji absolutně nový způsob hraní. Hra na housle už pro mě není takový dril, začínám si to všechno dokonale užívat, vychutnávám si každičkou notu do posledního kousíčku, do posledního okamžiku, kdy tón doznívá. Vibratem to všechno cukruji, semtam si melodii někde vylepším, jindy vše precizně vyhraju. Jak je libo, hlavně ať to ladí sluchu.

,,Jistě mi dáte za pravdu, že po tom, co tady Natan před chvílí předvedl, by nebylo dobré, kdyby s hrou na housle přestal. Že ano? Třeba si to ještě rozmyslí. Ale kdo nám opravdu odchází a třeba by nerada s houslemi skončila, je Barča. Pověz tady důvod svého odchodu.“ Zatnu zuby a zakroutím hlavou, hrdlo mám stažené a nesmím ani mrknout, neb nemohu riskovat protržení slzové nádrže. Zoufale zamrkám. ,,Barča se nám totiž dostala na školu do Francie,“ povídá Pančtelka a už vidím tu jednu zrádnou slzavou kuličku v koutku oka. ,,Humoreska má být humorná, tak se předveď.“

Humoreska rozhodně nepatří mezi mé oblíbené koncerty, nějak mi nesedla. Možná kdybych na ni měla více času a kdybych více cvičila… Zahrála jsem ji podle svých vlastních předpokladů, a to naprosto příšerně. Možná ne naprosto, ale dostatečně nudné a bezduché to bylo. Pro vylepšení svého jména se do programu vsunulo překvapení – Monťák.
,,Vzhledem k předešlým událostem jsem Barči dovolila předvést se vám ještě s jedním číslem.“

Barů naposledy – Montiho Čardáš.

Rrrrrr! Báječné :-). Děkuji Pančtelce a děkuji Jirkovi. A děkuji za potlesk.