Tak tedy

Když vás někdy nějaké internetové stránky, na kterých máte založený účet, „požádají“ o změnu vašeho přístupového hesla, nedělejte to!!! Nikdy! Poněvadž to pár let používané heslo tedy zaměníte za nové, úplně pitomé a naprosto nevhodné, abyste ho vzápětí zapomněli a půl roku se na svůj účet nemohli přihlásit...  

O lidech, kteří jsou něčeho podobného schopni, ale raději pomlčíme...

Ono se toho za půl roku zase tolik nestalo. Snad jen tuny obyčejných písemek a eprév ve škole, které se staly rutinou, nějaké ty maturity a TPE (Travaux personnels encadrés, jedná se o vypracování takové „seminární práce“ na určité téma, většinou ve skupinách skládajících se nanejvýš ze tří studentů). Maturitu máme rozdělenou do dvou let, některé sekce ovšem maturují vyváženěji. Třeba literátka Bára už v premiéru maturovala z francouzštiny, matematiky, fyziky-chemie a biologie, zatímco my z vědecké sekce máme za sebou pouze tu francouzštinu, ústní (trvající 20 minut) a písemnou (4 hodiny). Díky těmto maturitám se nám oproti loňsku prodloužil školní rok. Mne čekala ústní zkouška až prvního července, poslední dny jsme na karnotu zůstali s Mandalím úplně sami. Zážitek. Škola se vylidnila a semtam se dalo narazit na nějaké podivné individuum. Navíc se nikdy nevědělo, jestli nás někdo odvede na večeři nebo zůstaneme o hladu, a stejné obavy se týkaly i snídaní (v době oběda, a v těch hicech, nikdo na jídlo neměl ani pomyšlení a pak je tady ten fakt... jestli se tomu, co ve školní jídelně nakládali na talíř, dá říkat jídlo). Nejvyjímečnějšími se stala poslední večeře a poslední snídaně, těsně před odjezdem. Často nebyli informovaní ani survoši, kteří nás na večeře pouze odváděli a sami tam nejedli, ale ten poslední večer nás tam teda Guillaume, trochu neochotně, zavedl. Jaké bylo naše překvapení, když naše posádka (tedy Guillaume, Dan a já) dorazila do té slavné hippolytské jídelny, kde v komíncích nestály žádné tácky, krabice na příbory zely prázdnotou a za ohřívacími pulty nepošlapovali žádní kuchaři! Hemžilo se to tam pouze načančanými ženskými, nejspíš maminkami, a pyšnými tatínky a hippolytským učitelským sborem a taky hippolytským panem ředitelem. Ten večer pro nás večeři neuvařili a místo toho se tam konala jakási rozlučka se školním rokem. Začala jsem přemýšlet, co bych našla ve svém karnotském pokojíku k jídlu, ale zbyl mi tam pouze velký kus nějaké špatné čokolády a sojová omáčka. Guillaume trochu zbledl a na tváři se mu objevil velmi, velmi nervózní úsměv. To už na nás zamávala sympatická paní, abychom se usadili k jednomu stolu ještě s rugbisty, kterým se rovněž celá situace moc nezamlouvala. Vše se naštěstí změnilo, když nám ta sympatická paní donesla několik ohromných tácků s různými jednohubkami, chlebíčky a zákusky z listového těsta. Zalít jsme to měli hustými ovocnými džusy a dokonce nám k tomu pocukrovali okraje skleniček. Paráda. S Danem jsme měli docela hlad, hezky jsme si odmaturovali a nyní měli chuť se pořádně najíst. Zaujala nás tam jedna jednohubka, z odpalovaného těsta, něčím plněná a potřená bylinkovým máslem. Právě nad tím něčím jsme s Mandalím neustále debatovali – on tvrdil, že jíme mořské plody, ale podle mne to chutnalo jako špenát. Tak si tam pochutnáváme a stále zkoušíme a zkoumáme a po chvíli přijde ta sympatická paní:“ Mám vám donést další šneky?“, čímž nám pomohla vyřešit celou záhadu. A skvěle se o nás postarali i další ráno ve školní jídelně, kam jsme se ospalí s Danem doplazili. Tam nám tvrdili, že netušili, že na karnotu ještě někdo zůstal. A tak jedna kuchařka hopsla do pekárny v rue Jeannin, aby nám donesla čeeeeeerstvou křřřřřřřupavou bagetkou a měkoučké croissanty... Na karnotu stojí za to zůstat déle než všichni ostatní :).

Po maturitě za mnou pak přijeli drazí rodičové s touhou poznat město, kde trávím svá studentská léta. Tatínek málem zbořil lyceum, když jsme se snažili najít nějakou pořádnou desku, ne které bychom přenesli jednu velkou kartonovou krabici. Chytře jsem totiž těžké věci naskládala právě do této krabice s nezpevněným dnem, která by jakýkoliv transport prostě sama nezvládla. Tatínek se rozhodl rozložit mi skříň, když z ní vší silou vytahoval desku, která původně držela všechny poličky. Ze Skříně se za příšerného burácení a praskání a tátova nadávání stala hromádka dřeva. Mé rodině nezbývalo nic jiného než opustit karnot co nejrychleji.

Pak následovaly prázdniny plné brigádování, autoškoly a bááááječného cestování. Třeba dovolená v Turecku byl zážitek, stačí sníst toxickou rybu, která u vás vyvolá pseudoalergickou reakci. Trochu se dusíte a hlava se vám zvětší asi tak třikrát, nemluvě o zbytku těla, které se odekoruje červenými puntíky. Rozhodně největším gólem byl doktor, který slíbil přijet do dvaceti minut a objevil se až za nějakou hodinu. Ale hezky se s ním povídalo a v závěru je ta má zkušenost s tureckým zdravotnictvím kladná. Asi si to potřebuju všude vyzkoušet, než se pro tu medicínu definitivně rozhodnu...

No jo, za chvilku budu muset vyplňovat těch pár přihlášek na vysoké školy. Prázdniny končí a mně se za chvíli rozjede poslední ročník na karnotu. Bude ze mě TERMINÁ(TOR)LKA!

Ještě z Česka zdraví

Bzzz