Pojišťovna

Je sobota večer, víkend trávím u jedné ze svých báječných francouzských rodinek, a snažím se usnout. Bohužel se mi to moc nedaří, poněvadž mám pocit, že mi praskne břicho, a bolestí se mi na čele vytváří krůpěje potu. Stisknu zuby, vstanu a vzbudím francouzské rodiče, abych je požádala o nějakou medicínu. Když mě ale uvidí, zvednou telefon a zavolají lékaře. Lékařka přijede do hodiny, aby vyřkla ortel – podezření na zánět slepého střeva.

Noc tedy ještě přečkám v rodince a další den objíždím laboratoře, podstupuji nejrůznější vyšetření a povídám si s příjemnými doktory. Ovšem nejzajímavější na tom je, že mě břicho pomalu přestává bolet a večer už nebolí vůbec. Prý se to někdy stává, že se tam někde vytvoří zánět, který za krátkou chvíli odejde po svých pryč...

V nemocnici si mě ale chtěli nechat na pozorování alespoň jeden den, a tak jsem se poprvé v životě projela sanitkou jako pacient, kde si se mnou povídali dva sympaťáci. Pan řidič se docela rozdováděl, Dijonem to svištěl červená nečervená, stopky nestopky, a bylo by to perfektní, kdybych ze svého lůžka neustále nesjížděla někam dolů a nohama se neopírala o dveře sanitky s hrůzou, že je prokopnu a z vozidla vyklouznu ven. Samotný pobyt v nemocnici jsem si pak docela užila, personál byl bezvadný a pořád mne navštěvovaly rodinky; sestřičky se na mne chodily koukat a psychicky podporovat. Možná už mě nic nebolelo, ale byla jsem přecejen v nemocnici v cizí zemi a bez maminky! :) A co se týče kvality jídla, o té vám moc neprozradím, neboť mne dopovali pouhopouhým roztokem glukózy. Strávila jsem tam všehovšudy dvě noci, pak mne propustili.

Všichni čeští studenti na Karnotu jsou samozřejmě pojištění, i já. Když mi pak z nemocnice došly všechny faktury a vyúčtování, předala jsem to jedné údajně schopné paní ze školní administrace, která se o to měla postarat. A tak plynuly týdny a týdny, nakonec měsíce a měsíce, a mně pořád chodily upomínky z nemocnice i laboratoří, abych své dluhy splatila. Došlo mi, že ta Schopná Paní z Karnotu je docela neschopná, všechny faktury jsem si u ní proto vyzvedla a sama zašla na pobočku naší pojišťovny zjistit si další postup a hlavně celou aféru co nejdřív vyřešit. Představa, že mne v mém malém karnotském pokojíku navštíví exekutor, mě totiž poměrně děsila. V pojišťovně jsem narazila na paní, která vyřídila několik telefonátů, neustále se při tom usmívala a nadávala na francouzskou administraci a neschopnost jakýchsi sekretářek, aby mne nakonec ujistila, že ona všechno vyřeší a že už se nemusím strachovat.

Chyba lávky, ke studiu jsem si vybrala FRANCII, kde všechno není tak krásné a snadné, jak se zdá. Po prázdninách, tedy na začátku letošního školního roku, mi přišly další upomínky, s varováním, že jsou opravdu poslední, spolu s dopisem od vymahačské firmy.  Ten den jsem se vykašlala na školu a rudá, zelená nebo modrá zlostí utíkala na pobočku pojišťovny zjistit, co se děje a proč se celá záležitost táhne deset měsíců. Ta usměvavá paní, co tak ráda nadává na onu známou francouzskou administrativu, mi sdělila, že právě zjistila, že některé položky pojišťovna nemůže zaplatit přímo nemocnici, že to tedy nejdříve musím zaplatit já a pak požádat o proplacení. Proč mi tohle nikdo neřekl již v prosinci minulého roku, netuším.

Minulý týden jsem odeslala všechny potřebné šeky a s dokladem o zaplacení pospíchala na pojišťovnu. „Vy jste slečna Barbora, viďte?“ ozve se za mými zády samotný pan šéf celé pobočky, pan Lestrád. Vypadal poněkud nervózně a ohromně, doslova od ucha k uchu, se usmíval. Je stejně vysoký jako já a když se usměje, nejsou mu vidět zuby, což působí trošku komicky. „Jak se máte? Dobře se máte, viďte? Už to bude v pořádku, už bude všecko zaplacené. A nezlobte se. Opravdu se nezlobte. A tady máte, vemte si!“ nabízeje mi propisku. Usmála jsem se a jednu si vzala, poněvadž propisek přeci nikdy není dost. „Ne, ne jen jednu, vemte si všechny tři. A tady máte ještě budíček, takovou malou pozornost.“

Bezva, neschopnost komunikace mezi Francouzi mi přihrála tři tužky a budík! Tak jen doufám, že mi se stejnou ochotou proplatí všechny peníze..

A příště, příště, až mě něco bude bolet, raději ani nepípnu.

Bzzz