Dobré a ještě lepší jitro

   A máme tady další neděli.

   Poprvé za celý svůj pobyt ve Francii víkend netrávím v Dijonu, ale v Saint Apollinaire. Říjen se nám rozjíždí do mrazivého počasí - od pusy jde pára a ani náledí na silnici bych se nedivila.

   Dům, ve kterém se právě nacházím, může mít takových sto let. V jeho tlustých zdích si své pokojíčky vytvořily myši, dřevěné podlahy vržou, mohutné dveře pomalu neotevřu a ta vůně... Majitelé jej museli zrenovovat, přestavět podlahy, zařídit schody, zbourat některé zdi a postavit nové, vyměnit okna, zasadit nové dveře, vymalovat, vše promyslet do posledního puntíku.

   Zachovali tradici, vážně se mi toto místo líbí. Dřevo, dřevo, dřevo.. a ta jeho vůně! Pak tady máme ty obrovské krby, velkou pec v kuchyni, vysoká dřevěná okna, krásná zahrada překypující barvami, za to vděčím podzimu, také ty masívní trámy na půdě, nádobí a nábytek...

   A přitom... přitom se díváme na televizi, jejíž uhlopříčka přesahuje metr. Skoro nepotřebuji brýle.

   První zvuk, který mé ucho dnes ráno uslyšelo, bylo nic. A chvilku nato zpěv zvonu.

   Posnídala jsem vyhlížejíc skrz široké prosklené dveře na zahradu, prohlížela si venkovní umyvadlo a ptáčka na plotě. Záda se mi opírala o topení. Dovedete si představit ten pocit?