Nicole na smetáku

 
Nadešel čas Vám představit paní uklízečku, která nás každý den poctí svou návštěvou našeho pokoje a díky níž dvě hodiny odpoledne nemáme právo vstupovat na internát.

  Nicol se svým přenebezpečným smetákem zamete chodbu a možná kuchyňku, vybere odpadkové pytle a koše nám postaví v lepším případě na stůl, v těch horších na klávesnici notebooku a nebo ještě lépe na polštář. Nelíbí se jí cokoliv pod postelí, má nějaké záhadné nutkání nám tvrdit, že by pod ní chtěla každý den zametat. Cokoliv na stole pro ni také znamená problém, poněvadž nám pak nemůže utřít pracovní plochu (a taky by přece neměla kam postavit odpadkový koš!). Ovšem to nejhlavnější, čím nás Nicol doposud prudila...

  Jak jsem již pověděla, od druhé do čvrté hodiny odpolední nemůžeme na internát, jelikož se tam provádí úklid. Nic pod postelí, nic na zemi a nic na stole. Neuposlechne-te li její rozkazy, máte problém. Uposlechnete-li, ten nevímkdy vzniklý problém zde stále zůstává. Ona je totiž ta naše Nicol nějaká moc iniciativní uklízečka a místo aby celé dvě hodiny uklízela, popisuje fůru papírků, které lepí na stůl úplně každé dívce ubytované na našem internátu! Úplně stejnou zprávu ručně přepsala na čtyřicet lístečků (i více), jakoby to nestačilo napsat na jeden a nalepit na dveře. Navíc nás první dva týdny upozorňovala, každý den, pořád a neustále, s vykřičníkem i se ztučněným písmem, na jedno a to samé pravidlo, které stejně nikdo nepřekračoval. Až začala vyhrožovat, že přestane uklízet.

  Je naprosto pochopitelné, že sepsání tolika papírků a jejich následné vylepení zabere hromadu času, tudíž se není čemu divit, že se naše podlaha neblýskala a stůl se prohýbal pod tunami prachu...

  Tak vznikl boj. Válka. Nicole lepila své lístečky a nikdo nevěděl, jak jí vysvětlit, že nechápeme, co děláme špatně. Vždy si našla něco, co jí vadilo. Nakonec se všechna její nespokojenost nasměrovala do jednoho bodu. Do Bářiného kufru pod postelí, pro který jsme už vážně v našem pokojíčku nemohly najít místo.

  Jednou nás na večeři zastavila Paní Střelená, celých patnáct minut, co nás tížily tácky s voňavou večeří a tudíž se některým z nás podlamovala kolena hlady, opakovala dvě věty. Zopakovala to snad tisíckrát, opravdu dvě naprosto identické věty, při každém repete jsem pochopila další slovo... Ke konci jejího proslovu jsem se na ni usmívala – poprvé za celý pobyt ve Francii jsem někomu rozumněla opravdu úplně vše! Rozhodně nás upozornila, že Nicole se velmi nelíbí, že se neřídíme jejími prosbami a nedělámě nic pro zlepšení vzájemných vztahů (vztah Nicole a my), že některé věci jsou neodpustitelné a pokud to tak půjde dál, přestanou nám tam uklízet. A že tohle pokárání si máme vzít k srdci, poněvadž už o nás ví celé vedení a my si přece nechceme udělat špatné jméno hned na začátku. Po večeři nám do pokoje naklusala Gaël, prošmejdila všechny skříně pod záminkou, že nám pomůže si lépe uspořádat místo a vytvořit tak prostor pro Bářiné věci, přičemž málem objevila léky a fukárek – věci na internátu přísně zakázané. Situaci nevylepšila, ovšem v noci Bára skoro nešla spát – toliko zabraná úklidem a výzdobou pokoje – aby ráno svůj kufr odnesla do pokoje paní Munzerbergrové.

  Čímž jsme způsobily neskutečné truchlení Lenči, která si oblíbila Nicoliné papírky již více se na našich stolech neobjevující.