(Ne)Obvyklý konec prázdnin

   Sedím sama v kuchyni, po vydatném obídku nechť mé tělíčko odpočívá. A přemýšlím.

   Hrouda oblečení, které si s sebou chystám vzít, na mne kouká. Hrozivě hledí a čeká, co s ní udělám. A tkalouny s našitými čísly mi nenápadně naznačují, že ani ony zde neleží pro nic za nic. Měla bych našívat cedulky, aby každý v internátní prádelně věděl, že to bleděmodré třičko je moje! O tom hnědém postačí brát v ůvahu fakt, že patří do mého pokojíku (informací, že si jej prapůvodně koupila máma, nikoho zatěžovat nehodlám).

   Sklopím oči k monitoru a k hoře svršků se otočím zády. Na internetu si prohlížím fotky studentů, kteří se třeba minulý rok chystali tam, kam se letos řítím já. Fotky objemné bagáže, kufry, tašky a krabice, batohy, někde fotoaparát stačil zachytit i obsah toho všeho, což mi umožňuje srovnávat, co si s sebou beru já, popřípadě co bych si doplnila. Knihy mi v pokojíku leží už týden, já se ovšem skutečně začínám balit až teď, nějaké čtyři dny před odjezdem. Vlastně se ještě nebalím, jen tak různě zaskládávám svůj pokojíček naprosto nezbytnými věcmi. A dokud si nenašiju tkalouny, ani nemám co balit. Mne ovšem nejvíce tíží fakt, že nevím, co si zarámečkuju na svůj pracovní stůl. Fotku? Aha, a čí? Vždyť nemůžu jen tak někoho vyšupšálkovat a dát tam jen tak nějakou fotku...někoho. Já bych těch rámečků potřebovala požehnané množství.

   Neskutečně mě potěšil včerejší nákup. Pár krabiček s čajem, nějaké müsli tyčinky, ale hlavně sójové řezy! Dvacet jedna sójových řezů! Balzám na duši! Možná i na žaludek, zvlášť jako svačinka uprostřed náročného dne. Ale toto množství mne prý neuspokojí, prý mi to nebude stačit. Není problém si je zase za dva měsíce dokoupit, ne? Nemohu s sebou vozit tuny jídla, když už povezu tunu oblečení. (S našitými tkalouny! Už si tady nepiš, jdi našívat a popisovat. No tak! Hrrr na ně!)

   Jsem zvědavá na konečný počet mých zavazadel.

   A jak to všechno unesu.

   A stejně to bude zábava, nemyslíte?