Mávám a směju se

 Pozoruji, jak můj ukazováček pravé ruky mění barvu. Jeho koneček zrůžověl, nehet zmodral, klouby zfialověly a barva zbytku prstu se dá jen težko popsat. Také cítím, jak se mi právě vztyčil jeden blonďatý chloupek na levé ruce. Spustil lavinu dalších a dalších... až mi po zádech přejel mráz.

  Je mi zima.

  Netuším, jak to ta holka dělá, ale pokaždé mne naprosto uchvátí. Vždy mne k sobě záhadným způsobem přitáhne a já jí vždy uvěřím, že mne zahřeje. Tahle obrovská peřina s modrými kvítečky je prostě jedinečná!

  Máme tady zase jednu sobotu a já se válím. Převaluji se z jednoho boku na druhý, vrtím se, protahuju se, natahuju se, roztahuju se. Nehostí mne žádná dvoupatrovka, nýbrž letiště. Letiště přinejmenším tak velké, jako to mezinárodní ve Frankfurtu. Ale vsadím se, že nikde na světě nyní není tak nádherné počasí. Na obloze nenacházím ani jedno malilinkaté bílé smítko, sluníčko dneska pracuje na plné obrátky, do toho se přidá troška příjemného větříku, který hýbe s tím mohutným starým stromem na zahradě, pod nímž se válí číča. Taková dlouhosrstá, neuvěřitelně mazlivá a roztomilá.

  A možná to způsobilo právě to skorojarní počasí, že mi dnes po dlouhé době nevadila sobotní škola. Dnes poprvé jsem v sobotu vstávala velice veselá, nadšená, spokojená; o půl osmé se šlo na snídani za světla a ranní francouzština probíhala bez problémů, bez stresu. Vší tou spokojeností jsem pak něco na někoho, kdo stál trošku dál, huláka - před jednou třídou, ze které vylezl značně nespokojený profesor. Řekla bych, prosím, životem nespokojený, spokojeného ho nejspíš nikdo nikdy neviděl. Jedná se o PREPAprofesora francouzštiny, takového mohutného, obřího, v porovnání s ním bych vypadala jako sušená rozinka vedle melounu a... ten profesor něco zamumlal,docela klidně a ani ne moc hlasitě, ale použil k tomu TAKOVÝ hlas!, který bych uslyšela, i kdybych nechtěla, neboť ten hromový zvuk se vám zaryl hluboko pod kůži, prosvištěl kolem uší, roztřepala se vám kolena, zem se začala otevírat a... bylo ticho.

  Celá naše třída se odebrala dobrých tisíc kilometrů pryč od této osoby.

  Byl to pro mne ohromný zážitek, to vám povím, ale někdo takový mi rozhodně nezoškliví sobotu. Uvažuji, mám-li opustit svou nejlepší kamarádku s modrými kvítečky a jít se trošku porozhlédnout kolem domku...nebo to vzdát a dobrodružnou výpravu nechat na zítra.

  Myslím, že víte, co si vyberu...

 ... a tak vám přeji hezký víkend.