Mandarinky ze Španělska a nové židle

 Dneškem začínám počítat, kolikrát se ještě do vánočních prázdnin vyspím.

  Tento týden se nesl ve znamení epreuves longues, „trošku” delších zkoušek. Premiéři a terminálové si jich dozajista užili, poněvadž je psali snad ze všech předmětů. Nás, sekundy, čekaly čtyři hodiny francouzštiny a dvě hodiny matematiky ve čtvrtek. Tak vzpomínám, moji milí spolužáci v České republice, jak jsme protestovali proti dvěma hodinovým čtvrtletkám v jeden den... 

  Minulou neděli nás svou návštěvou Dijonu potěšili dva čeští umělci, pan Vladimír Merta a paní Jana Lewitová. Koncert začínal v osm hodin večer v jednom malém kostelíku nedaleko Carnotu. Pan Merta hrál na kytaru, na flétnu (dokonce trojhlasně!), zpíval, docela si to užíval; paní Lewitová vytáhla své housličky, harfu a kostelem se rozléhal její andělský hlásek. Nejenže zpívali česky a francouzsky, v jejich repertoáru se ale objevila i angličtina. Máme to ale světové umělce!

  Někdy v průběhu týdne pro nás internát připravil obrovské překvapení! Máme nové židle! Černé, zaoblené, ale hlavně... na kolečkách. Jistě si dovedete představit, jak to u nás na pokoji probíhalo hned první den po jejich objevení se. Zvedaly jsme se, spouštěly jsme se, závodily jsme, jezdily jsme si pro radost, válčily jsme a zase jsme se snižovaly a zvedaly... Paráda, jsou tisíckrát pohodlnější než jejich předchůdkyně. Navíc se ze své židle vůbec nezvedám, všude si dojedu.

  Existují ovšem místa, kam mne se svou novou židlí nepustí. Třeba takové Marché +. Náš blízký obchůdek, kde najdete fůru dobrůtek. Já tam poslední dobou chodím docela často na ovoce a zeleninu. Nejdříve to byla okurka za devadesát centů, posledně to byl ananas za euro, na který reagovala má nověnarozená alergie, a jinak vedou mandarinky, za jejich kilo dám devadesát devět centů. Bohužel se na nich stávám lehce závislá. Kupuji si je do té doby, dokud mám ještě nějaké peníze... Ale stejně jsou ti lidé v Marché + docela zvláštní, často se stává, že nám něco nezapočítají a my něco dostaneme zdarma. Že by nás už měli tak rádi?

  Kilo mandarinek přifičí na můj pracovní stůl. Hodím sebou na židli, přisunu se ke stolu a chystám se na úkoly. Nejdříve ale na sebe upozorní ty mandarinky, mé milované. Dám si jednu, dvě... tři, čtyři, mmmmm, to je dobrota, pátá mandarinka..né, už nemůžu... ale ta šestá, ta se taky hezky kouká: „ Dej si mě! Dej si mě!“ Dobře, neodolám. Ještě jednu mandarinku a už se půjdu učit.
- Ale! Co to nevidím! Kilo mandarinek zmizelo... Jedno euro jsem shltla za dvacet minut.

  Loupou se bez problémů, člověk se jich namlsá lépe než čokolády, navíc do sebe naláduju vítamíny... hlavně Céčko, tož by mě zajímalo, jestli se jím z těch mandarinek můžu předávkovat.

  A tak si tady žiju... čas utíká docela rychle, už máme i vysvědčení za první trimestr. Nepropadám, sláva. A za chvilku se pojede domůůůů!