Course contre la faim

   Mám nejlepší tělocvikářku na světě. Je příšerně iniciativní a nedokáže pochopit, že někdo prostě neumí hrát badminton. Já jsem si také myslela, že se nejedná o žádnou složitou záležitost. Jen se mé představy o klidném pinkání rychle vypařily s prvním matchem, kdy mě Francouzky rozdrtily, roztrhaly na cucky, roznesly po celém hracím terénu a já jsem pak akorát mohla vyplivnout vlastní duši. Pročež se stalo, že jsem nejhorší z celé třídy, co se badmintonu týče. Hurá!

  Ale vraťme se k iniciativě mé profesorky tělocviku. Rozhodla se všechny třídy sekundy našeho lycea zapojit do charitativní akce Běh proti hladu. Organizovala to francouzská Action contre la faim a myslím, že je od nynějška vůbec nemám ráda.

  Všichni studenti dostali tzv. Passeport, kde se měli zapsat jejich sponzoři. Sponzor svému běžci přislíbil určitou částku za uběhnutý kilometr, kterou pak organizaci Action contre la faim proplatil šekem nebo v hotovosti. Sponzorů jsme mohli mít více; proto pak někteří běželi se čtrnácti eury za kilometr. Maximální možný počet uběhnutých kilometrů byl deset.

  V pátek ráno jsme se Bára, Lidka, Dan, Mára a já vydali směrem k Parc du sport. Naši poctiví čínští kamarádi, se kterými jsme měli sraz před lyceem, se na nás úplně vykašlali. A tak jsme si vystačili sami a kráčeli si spokojeně v tom upršeném počasí.

  V botech mi začvachtalo už po pěti minutách cesty. Navíc mi začala pěnit bunda, poněvadž jsem si na ni jednou, kdysi v dááávných dobách, tak trochu vylila prací prášek a pak si toho nevšimla...

  Márovi nebylo zrovna dvakrát dobře ( :-) ) a my ostatní jsme lenivci, proto jsme se rozhodli celé tři hodiny prochodit. A navíc: Češi měli problém se sponzory, poněvadž zrovna rodinkám se nám o příspěvek říkat nechtělo – a sami si to platit nebudeme (to napadlo jen Lidku :-) ), proto nám menší částky přislíbili někteří profesoři. Mára běhal za Lachambra, já za Pietrigu... A my jsme přece své profesory (a sebe, v případě Lidky) nechtěli připravit o moc velké peníze, proto jsme radši sedm kilometrů pomaloučku prochodili zpívajíce písničky ze spectaclu, kolem nás pořád někdo pobíhal, mával... A ono čím dál tím víc pršelo...

  Až se ve mně něco zlomilo, asi tak u osmého kilometru, a rozhodla jsem se zbytek běžet. Hrůza. Jeden z mých nejhloupějších nápadů. Z nebe už nepadaly kapky, ale provazy. Foukalo a celý park se zaplavil blátem. Navíc nebyla zima, tudíž se člověk při tom běhání docela zapotil. Abych nemyslela na to, jak mě to nebaví a jak se mi nelíbí toto běhání pro nic, povídala jsem si se svými čvachtajícími botami.

  Konečně to skončilo. Naše česká skupinka na Carnot dorazila naprosto vyšťávená, propláchnutá deštěm, oplácaná blátem a upocená. Já jsem sebou hodila co nejrychleji do sprchy a celé odpoledne pak ve škole prospala.

   bzzz