Barvičkování

Před vánoci se mi Karnotu vůbec nežilo sladce. A nejspíš jsem nebyla jediná, poněvadž tady vládla jakási déprime générale, nikoho nic nebavilo , nikomu nic nešlo a vlastně jsme byli extrémně unavení z letošní návštěvy Pařížské ambasády (kam někteří, ehm ehm, dorazili o půl hodiny pozdě, protože několikrát uvízli v metru, kde vypínali a zapínali elektřinu, pročež je celá cesta na to veledůležité setkání natolik vyčerpala, že na ambasádě omdlévali a sám Pan Kuchař jim musel donést vodu). Také se blížily eprévy, což nám moc nepomohlo a všichni začínali být pomalu ale jistě nervózní. Mně bylo den před eprévami dost špatně, proto mi důrazně doporučili vykašlat se na první den zkoušek z dějepisu-zeměpisu a španělštiny a jít se pořádně vyspat před zbytkem toho těžkého týdne. Na ošetřovnu, kam jsem se šla poslušně vyspat, za mnou přišel pan „doktor“ Ambló, jestli se dá o něm mluvit jako o lékaři, skoro se mě nedotkl, ale rozhodl, že mám angínu, předepsal mi fůru „léků“ a nějaká ta antibiotika, a naúčtoval si něco kolem třiceti euro (jen za prohlídku, v lékárně jsem dalších třicet vysolila za léčiva). Nevím, o jaká antibiotika se jednalo, každopádně jsem měla pocit, jako by do mě nasypali milióny vojáků, kteří se vydali všechny ty bacily pobít, a byl to opravdu drsný boj, pač jsem na celý týden totálně odpadla a byla schopná přepravit se z postele do jídelny a zpátky, a pak zase jen pokračovat ve spánku, aby mí vojáci měli dost síly. A abych pravdu řekla, cítila jsem se docela provinile poslouchajíc své spolužáky, kteří se bavili o eprévách, o svých výsledcích a o obtížnosti daných zkoušek. Ale já jsem tu angínu fakt nechytla schválně.

A aby toho nebylo málo, z domova mě informovali o neustále se zhoršujícím zdravotním stavu našeho dědečka. Doufala jsem, že si s ním ještě pořádně popovídám přes vánoční prázdniny a zlepším mu náladu, stejně jako on zlepší tu mou. Bohužel nemůžeme mít vše, po čem toužíme, a já už jsem si se svým dědečkem popovídat nestihla. Píšu to tady pouze z toho důvodu, abych poukázala na fakt, že přestože se to mnohdy nezdá, i Karnot se v minutě dokáže přeměnit mnohem přátelštější místo. Musela jsem sepsat žádost o uvolnění z vyučování, abych mohla do Česka dojet na pohřeb, se kterou jsem musela zajít za panem ředitelem. Když jsem se pak tak trochu složila v jeho kanceláři (jsem nemožná, ale ono to přišlo nějak samo..), skoro mě objal – takového jsem ho nikdy neviděla, a odjezd domů mi povolil se slovy: „A před vánoci se určitě nevracejte, po prázdninách vás chci zase vidět ve formě, jako obvykle!“. Zpráva se rozšířila docela rychle i mezi profesory, kteří za mnou po vyučování chodili a ptali se, jestli je vše v pořádku, a doporučili mi přes prázdniny vůůůbec nic nedělat (což mi rozhodně vyhovovalo, vzorně jsem je tedy poslechla). Tak jsem si na Karnotu zase jednou připadala jako mezi lidmi a ne mezi individui, kteří nestojí nohama na zemi, místo zubů mají úpíří kusadla a místo končetin dlouhé drápy. 

Třítýdenní prázdniny byly fajn a návrat na Karnot byl mnohem klidnější než odjezd z něj na prázdniny.

Teďka se nám na intru rozjela kreslící nálada, s Lidkou jsme si ve slevách nakoupily litry a litry barviček na textil, pak kila a kila levných triček a místo učení trávíme hodiny a hodiny se štětečkem v ruce. Asi mi to tak vyhovuje. Navíc si říkám, že kdyby mi němel vyjít bac nebo přijímačky na vysokou školu, pořád bych si ještě mohla vydělávat šitím a kreslením. Nebo pečením. Nebo hraním na housle. Nebo uklízením! Jasně, naše karnotská uklízečka vypadá docela spokojeně...

Ale když tak nad tím přemýšlím, vlastně by mě docela zajímalo, jak to teďka na Karnotu s tím uklízením je. Totiž ve čtvrtek večer nám v selfu servírovali zelené fazolky a krvavé maso, zrovna vábně to rozhodně nevypadalo. A ještě menší chuť jsme na to "jídlo" měli hned poté, co Doudi ve svých fazolkách objevil docela malililinkatou šedivou myšičku. Prý myší miminko. Uvařené. Tak mu byl nabídnut řízek navíc, asi jako omluva.

Z jarňo-podzimňo-zimního Dijonu zdraví

Bzzz